Knotek Aleš

malíř a grafik

Malíř a grafik Aleš Knotek se narodil v roce 1956 v Ivančicích. Je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze (1983) a zakládajícím členem skupiny TUNEL. Dále je členem umělecké skupiny TORZO a od roku 1995 je členem S.V.U. MÁNES. Svými pracemi je zastoupen v mnoha Sbírkách doma i v zahraničí. „U Aleše Knotka se nejedná o to, že by si svoji cestu předem stanovil či vybral – on ji pouze následuje, tak jak se následuje cesta Tao, tj. –  kráčí a cesta se každým jeho krokem před ním rozvíjí dál a vpřed. Nemá tušení, k čemu dojde.“ (Egon Bondy – úryvek z textu)

Aleš Knotek – Souvislosti harmonie a řádu
Slovo, které zaznělo na vernisáži výstavy v galerii Pyramida v Praze, duben 2004:
„Veškeré vnímání souvisí s prostředím a je na ně vázáno – tj. na předměty, materiály a barvy, které člověka obklopují, působí na něj a určitým způsobem ovlivňují jeho nahlížení skutečnosti a chápání všehomíra. Všechny tyto složité souvislosti si uvědomujeme prostřednictvím myšlenek, jež přetváříme v řeč. Co všechno je řeč? O uměleckých dílech – v našem případě tedy výtvarných objektech, nemůže být pochyb. Ale připustíme-li, že i skály a kameny, koryta řek, tvary stromů, letokruhy na pařezech, terénní nerovnosti, mají tutéž, ne-li větší výpovědní hodnotu? Pod tímto úhlem pohledu nezbývá než připustit, že slova i umělecká díla jsou jen dílčí – méně či více vyabstrahovanou formou, jakýmsi pokusem o extrakt z onoho procesu vnímání, uvědomování si ovlivňování. Zodpovědnost, eventuálně pocit sounáležitosti, ztotožnění se jednotlivce bude nutně o to větší, čím více z výše uvedeného připustíme. Tento úvod si nemohu odpustit, mám- seriózně uvažovat nad prací Aleše Knotka, protože v jeho dílech zřetelně cítím, že si všechny zmíněné vazby plně uvědomuje, toleruje je a zahrnuje do své životní filosofie. Dívá-li se tedy člověk dostatečně soustředěně po dostatečně dloulou dobu na jeho obrazy, nemůže u něj vzniknout pocit umělé vykonstruovanosti, nereálnosti případně podvodu, což jsou pocity, jež zejména u abstraktního umění nejsou jevem nikterak výjimečným. Ona historie, vlastní život materiálu, použité barevné odstíny, jež jsou pečlivě vypozorovány a tedy opodstatněny, tvary, které často (a v žádném případě ne náhodou) přímo sugerují tu vizi písma, nápisu, jehož sdělení je třeba rozluštit, pochopit, jinde tvary nejroztodivnějších rostlin, bytostí, postav, jež vyvolávají představu nástěnných maleb z dávné minulosti, či blíže nedefinované budoucnosti…..mnohovrstevnatost ploch, mnohovrstevnatost časových rovin. Mnohá z jeho děl s sebou nesou jistou křehkost, vyvolanou smyslem pro detail, pokoru tvarů. Často nepostrádají smysl pro humor, který v žádném případě není samoúčelný a po patřičném vhledění se vyvolává v pozorovateli spíše než co jiného pocit ne nepodobný pocitu z tajemného úsměvu Mony Lisy. Je třeba se také zmínit o názvech jednotlivých děl. Názvy Knotkových obrazů mohou vyvolat pocit jen náhodného seskupení slov, jejichž význam je spíše matoucí, zamlžující. Ve skutečnosti je tyto verbální útvary třeba chápat jako doplnění, nedílnou součást existujícího vizuálního objektu, naznačení záměru, jenž je dále rozvinut výtvarně, či naopak se jedná o dořčení výtvarně naznačeného. (…) O některých by se dokonce dalo prohlásit, že si osobují právo na samostatnou existenci, jelikož samy o sobě jsou nosnou myšlenkou, veršem, metaforou. Projdeme-li Knotkovu tvorbu od jejího počátku až k dnešku, uvědomíme si, že svému přesvědčení zůstal věrný, že jeho základní filosofie harmonie a řádu, založených na oněch výše zmíněných souvislostech a důsledcích z nich vyplývajících stále funguje. Jeho neotřelé vidění jakoby pod tenký a plytký povrch snad ani nemůže podlehnout obecnému nekomplikovanému vkusu a všeobjímající snaze po zjednodušení. Jeho výtvarné objekty sjednocují lidi určitého myšlení, napomáhají k dotváření mozaiky jejich setkávání a komunikace.“ Martin  Horký, 2004