Esej "Nepokradeš"

© Miloslav Král Český

Nepokradeš – leda ku prospěchu věci samé…!

Jestli chtěl Edvard Munch na svém plátně „Vampýr“ ztvárnit ženskou bytost jako cosi iracionálně osudového, moc se mu to nepodařilo. Bylo to ještě v jeho „předvýkřikovém“ období. Je to takové dílko na pomezí depresionismu a průhledného kryptosymbolismu.
     Nepřesvědčivosti obrazu si tenkrát všiml i Max Švabinský. Třeba ta polomrtvě indiferentní poloha ženské ruky mu doslova vadila. A absence výmluvnosti obličejové partie taky. A ta rébusovitě amorfní hrouda v místě, kde předpokládal mužskou hlavu? Tak ta úplně nejvíc. A tak si kompozici od Muncha „vypůjčil“ za účelem dalšího zpracování. Chtěl příklonnost jedné figury a pasivní nitrodrama figury druhé pojednat čitelněji.
     Do objímajících rukou vtělil alespoň zdání něhy. Mužskou hlavu vybavil očima. Je pravda, že tímto tahem si oproti kolegovi EM mnohé ulehčil. Do těch očí totiž velice zdařile přenesl velkou část celého sdělení (bezvýchodnost, nulová spoluúčast na objetí, bezradnost, temná předtucha naředěná existenciálním prázdnem). Pro celkový nesoulad dvou rozpoložení zvolil i příhodný název: „Zplihnutí duší“.
     Byl přesvědčen, že o krádež námětu se nejedná. Ani o jeho pokřivení. Nevytvořil plagiát, pouze v dobré víře dotáhl nedotažené, oživil neživé. Akord barev maličko pozměnil, přičemž motiv ústředního a všepřehlušujícího ticián-přelivu zredukoval s maximální šetrností. O změnu formátu (na výšku) si prakticky řeklo samo sestavení protagonistů. Ve výsledku pak došlo k nespornému obohacení původního skoroposelství.
     S konečnou verzí svého díla byl Švabinský spokojen. Avšak oné noci po dokončení nespal dobře. V horečně přetrhávaném snu se mu zjevovala početná skupina budoucích útlocitných posuzovatelů vhodnosti. Předváděli kolem jeho lůžka jakýsi rituální tanec s vloženými zastrašujícími kreacemi. Za svítání tiše a záhadně kamsi vysublimovali, jak se to u snů stává.
     Ráno střízlivější večera… První kroky propoceného MŠ vedly k obrazu. Posadil se před něj. Po několika minutách ticha hlasitě oznámil (sám sobě) nezvratné rozhodnutí: „Ne, ne! Žádný kopromisy! Není nic, co bych na tom měnil!“
     Pamětníci už dávno vymřeli. Dá se ale snadno dohledat, že jeden ústupek nakonec přece jen udělal. A to dost zásadní – změnu názvu. Vlastnímu svědomí se pak až do svých posledních dnů dětinsky vymlouval, že tak nepatrná úprava přece nic neznamená.