Esej "Na ostrově Kinterhodos"

Na ostrově Kinterhodos

Že sochař vymodeluje konkrétní lidskou hlavu do jakž takž poznatelné podoby, to se stát může. Ovšem bábovka na pískovišti se dá udělat s menším úsilím, a přitom s vyšším efektem věrnosti. Kmotřička Spravedlnost holt nestihne být u všeho. Navíc i u té nejzdařilejší bysty bývá přiřaditelnost ztížena poloslepýma očima a nepřirozenou monobarevností. A to jsem ještě pominul následné samodokončovací procesy v exteriéru, kde do vlasů, už z principu slepených, usedá polétavý prach, a nezřídka i ptactvo. A přestože tato odrůda umění spadá svým zrodem hluboko do „jejich letopočtu“ (jak jinak říct, že ne do toho našeho), je pro mnohé umělce pořád ještě lákavá.

Někdy dokonce slyším nebo čtu, jak se někomu podařilo na tom kousku studené hmoty vystihnout nejen podobu, ale i povahu živého „modela“…! Z jemných detailů v rysech obličeje se údajně dá vyčíst stav jeho nitra. Vyrovnanost, nadhled křížený s prozíravostí, moudrost i jiskrná rozhodnost. Ve tváři se zrcadlí – při použití mramoru je to obzvlášť patrné – do hladka vyleštěné svědomí. V modelaci vrásek jsou neodstranitelně otištěny vykonané činy, zřetelně jsou vidět i drobné psychojizvy z překonávání překážek (mírné přehánění patří k atributům tohoto textu, a nemělo by nikterak umenšovat jeho závažnost), a mnohdy lze postřehnout i přibližné kontury skutků budoucích…

Co si ale mám počít já, který to tam vyčíst nemůže a nemůže? Vždycky mě něco nutí o tom pochybovat. Není plocha obličeje malá na tolik informací? A taky – má (nebo měl) to tam ten živý originál opravdu vepsané? Co když se jedná jen o rafinovaně pozitivní pomluvu? Takové nenápadné píárko v rouše recenzním? (Status nesporné výjimky musím udělit skvostně epickému „bystáriu“ Vladimíra Preclíka.)

O něco spolehlivější charakterizační možnosti se nabízejí při vytváření…

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

… celé figury. Pro její postoj, polohu končetin a směr pohledu má autor jistě své zdůvodnění. Ovšem nejvděčnějším identifikátorem je výbava příslušné osoby. Taková šavle u pasu je výmluvnější než tucet odhodlaných grimas. A třírohý klobouk taky prozradí víc než holá pleš.

Počet možných rekvizit se málem blíží nekonečnu: cvikr, tretry, paruka, brnění, psací brk nebo žezlo, cylindr… a klidně i mikroskop, hokejka, nebo příčná flétna. Zařaditelnost toho človíčka je potom snazší i pro neznalce. Přitom kolikrát stačí úplná nepatrnůstka. Ono se to nezdá, ale i několikamilimetrová náušnice může být dost nápovědná. Hrdina se potom „vyloupne“ sám. Divák je tak chráněn proti pochybnostem, a případné tesání jména do soklu má už jen funkci zkrášlující pojistky. Zásadní ulehčení se však týká autora. Pracné hledání charakteristického výrazu mu odpadá. A jakže to potom je s tou pověstnou trýzní tvořivosti? Tu velkoryse přenechává naivnějším kolegům.

Jen velký duch je schopen odvážné nitrovzpoury proti takové pohodlnosti. Příkladů by se našlo víc, začnu rovnou u „A“. Když Auguste (Rodin) modeloval svého Myslitele, vzdal se výhody použití nejen případných rekvizit, ale i oděvu. Své poselství chtěl „vtlačit“ do pouhé řeči těla. A ono se to podařilo. Grunt výpovědi je zřejmý – podpírání hlavy, coby nástroje v mezním zatížení.

Je ale poctivo uznat, že stejně tak by tato plastika mohla mít název „Diskobolos po 20 letech“. Vyobrazen je tuze zkroušený atlet, kterak se právě snaží psychicky vstřebat čerstvě sepsané prohlášení tribunálu rozhodčích, že z důvodu hmotnostního i povšechně opotřebovanostního byl vyškrtnut z dalších olympijských bojů, a to…

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

… navždycky. A bez možnosti odvolání! Diskobolova hlava tedy musela převzít roli energetického těžiště sochařského díla. V ní se teď všechno odehrává, zbývající části těla ztrácejí důležitost. Svalové ustrojení by sice ještě bylo přijatelné, ale jeho dynamika je utlumena až k nule. Takové modifikaci přece nelze určitou logiku upřít. Jenomže návrat až do pradoby starořecké kultury by byl podezřele velkým krokem zpět. To Mistr Rodin jistě nezamýšlel.

Je to samozřejmě jinak. Předlohou pro Myslitele byl totiž Dante Alighieri. Nebo přesněji – několik konkrétních básníků komprimovaných do jedné osoby, přičemž onou „součtovou“ osobou byl Dante… Nevadí mi na tom ta iracionalita, ale marně se bráním dojmu jakési protipříznačnosti. Proč by zrovna básník (= myslitel) měl být pojednán nanahato? To se už i logika sama diví. Ještě štěstí, že to Dante neviděl. Jeho ušlechtilý šat, roucho uznávaného vzdělance a vlastně osobní imagetvorný prvek, byl svévolně uvržen do temných hlubin bezvýznamnosti… Ne, je to ještě horší: byl uvržen do neexistence! Podobné peklo Dante nejspíš nikdy nezažil.

(Absence oblečení je divná i u toho prvního Diskobola, u toho pravého, Myrónova. Někam si přece ti sportuchtiví reci museli přišpendlovat reklamy… Ale třeba to tenkrát bylo jinak.)

Až sem to bylo pořád jen o autorsky zaměnitelných (zase už maličko přeháním) sochách. Představují klasiku, jakýsi ostrov setrvačnosti, na kterém se v duchu didakticko-dogmatickém stále ještě recyklují proporční a harmonické 3D-adorace lidského těla. Ale existence takového „kamenného“ ostrova ještě nemusí znamenat, že kolem něj je už jenom voda. (Jeden fakt nebyl dosud odtajněn, tak to teď udělám já: Historie zdaleka není jedinou magistrou života! A navíc – paradoxně právě ona je jedinou magistrou emeritní. Učí nás totiž už pouze v módu příležitostných sklerodýchavičných vzpomínek.) Jsou i ostrovy a ostrůvky sochařiny jiné, na figuře nezávislé. Některé vyvstaly nad hladinu relativně nedávno. Jistěže i na nich se stává, že…

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

… dobře vystřelený nápad vůbec netrefí terč. Nebo k němu – světe, nediv se – ani nedoletí. O to víc radosti udělá desítka. Musím se tam taky někdy podívat.

Věřím, že bych tam nemusel „konzumovat“ tisíckrát osvědčenou a dětinsky popisnou krásu. Když už tam pojedu, tak chci být překvapen. Chci žasnout. Třeba i nad jedinou plastikou. Jenom nestojím o kdovíkolikátý div světa. Stačilo by mi něco, co svou naléhavost umí hlásat nekolosálně, a přesto důstojně, taková poezie ve věcnosti, nebo možná věcnost v poezii, to já nevím, něco, co by ani v případě šedého povrchu nepůsobilo šedě, zkrátka sochařské dílo, které by v době Rodinově neobstálo. Snad ani prvopohledově neuvěřitelná variace na instalaci nějakého technického zařízení by mi nevadila.

Když zavřu oči, vidím to v matném obrysu před sebou. Připomíná to záhadně „poraněnou“ pouliční lucernu, celičkou podivně našišato. Zdá se, že nesvítí. Nebo svítí, ale ne tak přízemně, jak to lampy běžně dělávají. Mohla by taky svítit vzhůru – snad budu po setmění vědět víc. Zatím si můžu jen představovat, jak posílá svůj nepřehlédnutelný zlatý kužel hvězdám do oken.

Mohla by to být výmluvná a nezaměnitelná (teď ale nepřeháním) věcička. Žádné nově upravené kšandy na starých gatích. Zkrátka svěží myšlenka, vtělená do hmoty. Mluvila by o člověku, a ne o tom, jak člověk vypadá. Mohla by zaujmout, kultivovat prostor, kultivovat diváka. A bylo by marno přemarno hledat na ní nějaké umaštěné otisky dávno prošlých letopočtů…

Pro její umístění by se nejvíc hodil nedávno objevený ostrov Kinterhodos. Ale nechci předbíhat čas… Cože? Že by už mohlo být pozdě? No, vlastně to možné je. Zvlášť u objevných nápadů se někdy stává, že jejich realizace už někde existuje. Musím to ještě přesypat přes nějaké protiplagiátorské e-síto. Dnes už ale ne, stejně nevím jak. Takže snad brzy. Teď už jemom vypnu PC-mašinku, a jdu na balkon. Chci se ještě před rozedněním podívat k obloze…

==================