Esej "Antiretro Mistra Preislera"

Antiretro Mistra Preislera

Že pojem „moderní umění“ znamená logicky něco nového, něco jiného než umění nemoderní, přežité… Tak s touto pověrou se setkal snad každý. Přitom řada pozorných badatelů už ví, že existuje taky starší, a dokonce i dost staré moderní umění.

Bylo přirozené, když dávný umělec vytvářel své dílo tak, aby bylo moderní v jeho době. Mohl si přitom jistě přát, aby navíc mělo nějakou přitažlivost i pro další generace. Ale bylo by divné, kdyby svou empatii zaměřoval primárně na vzdáleně budoucího recipienta, o kterém tenkrát nemohl nic vědět. Ono by to snad i šlo, ovšem musel by se najít dosud nevídaný imaginátor, vybavený nejen chutí a vůlí, ale i tvořivou odvahou.

Ne že by ho někdo hledal, ale sám osud na jednoho takového nasměroval svůj drzý ukazováček. Šlo o Jana Preislera, jednoho ze spoluotců moderního malířství. Ten nejdřív výzvu osudu považoval za bezvýznamnou zlomyslnůstku – a mávl nad ní rukou. Ovšem coby pokus ho to skrytě lákalo; přenést se pomocí malby dopředu, někam dál, aspoň o jedno století, a promluvit tak k člověku naší doby.

Tehdy se zrovna připravoval na své „černojezerní“ období melancholických alegorií o probuzené dravosti mládí. Musel by tedy aspoň zčásti odlyrizovat rejstřík svých dosavadních inspirací. A protože jeho zvídavost byla rozprostřena i do jiných světakoutů, maličko mu – je to jen moje domněnka – pomohla i náhoda. Daleko za hřebeny oceánských vln se totiž právě zrodil motocykl Harley-Davidson, budoucí synonymum pro svobodný pohyb. Přitom samotný (pochopitelně zase budoucí) precizní design a až fetišisticky přehnané vyladění detailů ho tolik nezaujaly. Spíš jen jako odkaz na (budoucí) prapůvod v éře secese. Víc byl uchvácen vlastní předtuchou neuvěřitelné dlouhověkosti fenoménu Harley-Davidson. Vlastně se mu hodila. Zatím měl jen mlhavý záměr vkomponovat do svých romanticky barevných podobenství nějaký „hlasitě“ futuristický prvek, a zmíněný motopředmět se mu jevil jako optimální. (Zasněný alfajinoch ležérně poloopřený o svého harleye… o svou mašinu… o svůj symbol rychlosti a síly… znak… zvýrazňovač mužnosti…) Bylo tedy rozhodnuto: Bude malovat pro…

(dokončení bude vyvěšeno na této stránce dne 17. července 2018)

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

(dokončení)

… člověka, který už opustil poslední analogové století a majestátně „vjíždí“ do století jedenadvacátého.

Během několika dní vytvořil nevelký soubor přípravných skic. Zašel s nimi za přítelem Kotěrou, architektem, a především podobně posedlým nositelem krevní skupiny prvotvůrců. Chtěl se mu svěřit, jako obvykle. A taky si – spíš jen formálně – potvrdit genialitu nápadu. Protrpěl ale nejkrušnější čtvrthodinu svého života. Kotěra začal zmateně přebíhat po ateliéru, chvílemi zastavoval u otevřeného okna, jako kdyby měl nedostatek kyslíku, s viditelným zoufalstvím svíral (svou) hlavu mezi dlaněma, jediného slova nebyl schopen promluvit, dokonce se zdálo, že má najednou o pár šedivých vlasů víc. Nejspíš ani nepostřehl, kdy se rozčarovaný Preisler v tichosti vytratil.

Z malování harleye samozřejmě sešlo. Nakonec té ztráty Mistr nelitoval ani trochu, bylo by to šlápnutí vedle. Když si uvědomil, že by měl svého „hrdinu“ pojednat v kožené skorouniformě, pustil to nadobro z hlavy. Jenom samotné té myšlenky na ztvárnění něčeho příznačného, co evidentně prorůstá do našich aktuálních životů, se pořád ještě zbavit nemohl. Cosi nepopsatelného ho nutilo do experimentování. A jelikož nechtěl ani při tom umělém časovém skoku ztratit soulad sám se sebou, způsobil si nejednu těžkou chvíli. Bylo to pracnější, než si zpočátku představoval. Probdělé noci mu najednou začaly připadat kratší.

Frekvence debat s Kotěrou byla už zase v normálu, ale všechno se odehrávalo v jakési zrychlenosti. Jenom když někdy jeden z nich připomněl epizodu s tím podivným spěchajícím strojem, chechtali se tomu oba dlouho, předlouho.

U stylového tématu „Klíště v české krajině“ dloho nevydržel, ta titěrnost byla nemalovatelná. Podobně jalové výsledky se daly očekávat i s kůrovcem, de facto kůrovečkem. A taky že byly. Postupně zavrhl i několik proporčně přijatelnějších náhrad za motocykl. A pořád nic. Avšak nevzdával se – hledání pokračovalo dál.

Jedině touto cestou mohlo nakonec dojít k tomu, že JP zahájil své vlastní století sérií pláten se zašifrovaným příznakem času budoucího. Na těchto obrazech dělá mladíkovi dynamizujícího partnera jiný dopravní prostředek, než ten z prvotních úvah. Vypadá jako docela běžný kůň. Ovšem jeho doslova signi-pikantní bílá barva obohacuje původní barevný akord tak, že je i bez použití benzinu „slyšitelný“ napříč stoletím.