Bretagne

Z cest malířky Ivany Bednářové po Bretani v roce 2012 vznikl cyklus obrazů Bretagne. Na toto téma napsal semirecenzi autor Miloslav Král Český. Tato byla zveřejněna v prosincovém vydání časopisu Literární FÓRUM č. 12/2013.

Bretaň jihočeskou rukou

Semirecenze Miloslav Král Český

Gauguin maloval v Bretani v devatenáctém století, Zrzavý ve dvacátém. Setkat se tam tedy nemohli. A určitě tam nepotkali ani svou kolegyni Ivanu Bednářovou…

Žije sice trvale v Římově, ale zase ne tak úplně trvale. V roce 2012 se vydala do Bretaně za novou inspirací. Původně jsem si myslel, že okolní svět vůbec nepotřebuje, když si umí vytvořit svůj – a lepší. Ale už se stalo.

Nějaký čas tam pobyla. V té ponuré a velezáhadné Bretani, která je sice ve stejném časovém pásmu jako Římov, ale přitom leží na zcela opačné straně nultého poledníku! A navíc je tam čas protilogicky o jednu hodinu „východnější“ než v Greenwich, i když slunce k Bretoncům přichází později než ke Greenwichanům. Jak je to možné? Možná se mu k nim ani nechce, dalších anomálií je tam totiž celá hromada. Vítr, co krade klobouky, všude samé skály a kamení, na smutném obzoru jen samá stereotypně přilévaná a odlévaná voda… Vůbec je to takový sklíčený výrůstek na kontinentu – snad i ty silnice by rády vedly někam dál, ale není kam. A k tomu ještě taková ta „přilepenost“ k minulosti a celková zpomalenost. Nevím, ale určitě jen minimum domorodců mluví plynule česky. A výška nejvyšší hory v tomto území, kdysi prý nazývaném Malou Británií? Tak to náhodou vím. Její vrchol je nad mořem níž (!) než hladina běžné studny v Budějovicích… Zkrátka vrchol. Neexistuje snad jediný seriózně omluvitelný důvod, proč by měl člověk Bretaň malovat.

Je ovšem taky pravda, že my dva – tedy já a Bretaň – jsme se nikdy neviděli. A tak by se asi hodilo, aby mi to všechno potvrdil někdo, kdo tam byl. Třeba rovnou Ivana Bednářová:

Bretaň se mi vryla do paměti jako „drsná krása s ušlechtilým duchem“. Je svým větrným klimatem pověstná a mít klobouk na hlavě znamená skutečně, že vám ho vítr ukradne dřív, než řeknete švec. Byla jsem však vybavena na doporučení mé dcery čepicí, s ní si vítr jen tak neporadí, i když občas řádí jak smyslů zbavený. To je pravda pravdoucí. Snad proto mi přídomek „drsná“ připadá hodně přiléhavý. Krom čepice jsem si na cestu odvážela od našich „malých“ vod odhodlání prozkoumat tento, dnes bezpečně vím, nádherný kout Francie. Mé prvotní obavy z cesty do neznámých končin se brzy rozplynuly a vystřídal je pocit okouzlení. Bretaň je zkrátka magická. Tato definice skeptikům, kteří vidí v tzv. „Malé Británii“ jen samé kamení, skály, pochmurně nudný oceán a hromadu abnormalit, zřejmě nepostačí. Jak je to tedy s bretaňskou magičností“? Ať je to jakkoli podivné, ale v tomto drsném a velkorysém výběžku panuje vyšší řád – řád souladnosti. Přírodní a kulturní se pojí do harmonického celku, který lahodí smyslům a potěší srdce estéta. Otevřená krajina s autentickou architekturou, skalnatá pobřeží mnoha barev a bizarních tvarů, majáky, proměnlivost počasí, stálý vítr, vlnolamy a nevypočitatelný oceán, nádherné pláže bez lidí, překrásné scenérie odlivu, zvláštní barevnost vegetace… a čistota prostředí opečovávaného Bretonci, toto vše je pravým rájem, kde přírodní síly tak bravurně utvářejí dokonalá umělecká díla inspirující člověčí umělce. Pozorovatel má jedinečnou šanci odnést si bez omezení zážitky z vnímání neotřelého půvabu bretaňské přírody. Já jsem si tento kout světa zamilovala i proto, že se vymyká šílenství doby svou zpomaleností. Důvod, proč malovat Bretaň, je tudíž na světě. Je to nezaměnitelný a tajuplný genius loci, díky němuž ve mně Bretaň zůstane navždy jako velká inspirace pro mou tvorbu.

A je to. Já jsem v tom úvodu vlastně jenom chtěl nepřímo vyslovit přesvědčení, že Bretaň je něco zásadně jiného než třeba Humpolec. A to právě teď I. B. nepřímo potvrdila.

Obrazový cyklus „Bretagne“ je tedy dokončen a postupně (včetně katalogu) vypouštěn do světa. Jedná se o jistý úkrok od dosavadní autorčiny tvorby, i když zároveň jen zdánlivý. Není to totiž úkrok první, a v tomto smyslu jde tedy o kontinuitu. Neboli: Meditativnost neskončila, meditativnost trvá…

Jako celek byl cyklus poprvé vystaven v Galerii Present v Českýcfh Budějovicích, a to v listopadu tohoto (2013) roku. A proč zrovna ten listopad? Prostě to tak samo vyplynulo. Dřív ještě nebylo všechno připraveno, a pro zbytečné odkládání termínu zase nebyl důvod.

Ortodoxním vyznavačům oficialit může takové zdůvodnění připadat málo vznešené. Proto aspoň těm z nich, kterým nebude vadit nepřesnost nepřesahující hodnotu sedmi roků, je určena následující NABÍDKA: Kdyby si někdo chtěl myslet, že se výstava konala u vzácné příležitosti blížících se autorčiných padesátin, tak může.